Zaniklý rozměr kytar

Málokdo si dnes uvědomuje, že to, čemu dnes říkáme „sakropop“, mělo v době před listopadovou revolucí dost zásadní význam při pastoraci nejširších vrstev lidí násilím ateizované společnosti a v celé řadě nelegálních společenství hrálo roli jednoho ze stmelujících prvků. Byla to společná estetika a společná symbolika! Dodnes vzpomínám na jeden ze svých životních duchovních předlistopadových zážitků:

Jistý přítel mě pozval na „výlet“ se slovy, že jestli chci zažít něco, co mi usnadní rozhodování při hledání „smysluplné cesty životem“, ať přijdu v jistou hodinu jistého dne na nádraží Praha – Dejvice a nastoupím do posledního vagónu osobního vlaku do Rakovníka. Byl jsem tehdy čerstvě pokřtěný konvertita a můj vztah k Bohu byl plný spontánního nadšení, ale také plný spontánních omylů a zmatků. A tak jsem nabídku přijal a přidal se ke skupině dosud pro mě neznámých lidí v posledním vagónu. V Rakovníku jsme přesedli na lokálku do Bečova nad Teplou. Cesta se zdála být nekonečná, i proto že nikdo moc nemluvil. Dávat otevřeně najevo svou víru na veřejnosti a stejně tak hlásit se ke skupině podobně smýšlejících lidí nebylo tehdy ani v poloprázdném vlaku zrovna prozřetelné. Když vláček zastavil na nádražíčku v Protivci, přestoupili jsme do ještě menšího motoráčku směrem na Bochov (tato trať je dnes již zrušena). Chvíli jsme jeli, pak průvodčí zabušil na přepážku kabiny strojvedoucího se slovy: „Tak honem, tady není zastávka!“ Vláček zpomalil a my vyskákali do pole. Vůbec jsem nevěděl, kde jsme a ani si už nepamatuji, jak dlouho jsme šli polem cestou necestou, když jsme došli k monumentálnímu baroknímu kostelu se dvěma věžemi uprostřed panensky vypadající přírody – kolem dokola nebylo vůbec nic! Kostel před námi byl kdysi živým a vyhledávaným poutním místem uprostřed městečka, které se jmenovalo Skoky. Již tehdy byl dosti zdevastovaný, ale s dnešním stavem se to přeci jen nedá srovnat (když jsem zde byl v červenci loňského léta naposledy, bylo mi opravdu moc smutno – v dokonale vykradeném a vybrakovaném kostele už nezbylo snad vůbec nic, tak aby se zabránilo dalšímu ničení, byly přístupové cesty trvale uzavřeny nebo zazděny). Skoky byly jako městys zrušeny a srovnány se zemí. Důvod? Splašky z místní kanalizace by údajně znečišťovaly pitnou vodu v nově vybudované žlutické vodní nádrži. Do jaké míry je toto pravda, nedokážu posoudit, ale fakt je, že z celého malebného místa zbyl do našich dnů jen samotný kostel, který dnes již obrůstá a zarůstá křovinami a stromy. Tehdy jsme se zde sešli, abychom se zúčastnili nelegální mše svaté celebrované tajně vysvěcenými novokněžími. V tehdejších poměrech se toto rovnalo trestnému činu se všemi z toho vyplývajícími důsledky a iniciátorům podobných akcí hrozily i nepodmíněné tresty. Přesto byl kostel téměř plný. Ale proč o tom píšu právě zde:

Pouť ve Skokách, asi 1991 (Foto převzato z www.skoky.eu)

Varhany byly již tehdy nefunkční, a tak hudební doprovod liturgie zajišťovalo asi deset (přesný počet si nepamatuji) kytar, přičemž se samozřejmě zpívaly „rytmické“ písně, z nichž většinu dnes nacházíme ve zpěvnících „Hosana“. Bylo to úžasné a i po dlouhých letech se přiznám k tomu, že jsem za zpěvu „hosanovek“ s kytarami při nelegálně celebrované mši svaté prožíval střídavě hluboké dojetí, střídavě vzdor vůči režimu a střídavě vděčnost Pánu za to, že mohu něčemu takovému být přítomen. Z tohoto titulu tedy plně chápu, že pro některé příslušníky mojí nebo i starší generace mohou „rytmické“ písně zaujímat místo váženého a možná svým způsobem i nedotknutelného symbolu evokujícího nelehkou dobu boje o vlastní duchovní identitu a tudíž chápu i rozhořčení ze strany těch, kdo cítí kritiku používání „rytmických“ písní při slavení liturgie jako jakési pošlapávání této symboliky.

Jenže musíme si uvědomit, že doba spěje dále a že to, co ve své době sehrálo jednoznačně pozitivní úlohu, může v jiných souvislostech a v jiné době fungovat jako kontraproduktivní faktor. Dovolil bych si poukázat na něco, co by se dalo nazvat „efektem proletářského umění“. V dobách, kdy se lidé z nejrůznějších důvodů a s nejrůznějšími pohnutkami sdružují do společenství snažících se prosadit společné myšlenky a cíle, vzniká jednoduché a pokud možno všem srozumitelné umění, které se díky obsahu stává nositelem symboliky stmelující takové společenství (lhostejno, jak početné). Toto jednoduché, nenáročné a tudíž všem srozumitelné umění bývá povýšeno na bojovou korouhev mající zde své nezastupitelné místo, přičemž nikdo neřeší, zda jde o dobrou práci na slušné umělecké úrovni nebo o kýč – ono to v tomto kontextu totiž vůbec není důležité! Ano, i já jsem chodil na tajná společenství na zastrčené fary a při zpěvu „Laudato si“ jsem upadal do emotivně-duchovního transu drže se za ruce se stejně smýšlejícími a cítícími teenagery. Ale od té doby uplynulo již více než třicet let.

S jistým odstupem si tedy dovolím tvrdit, že sakropop ve své době splnil významnou a jednoznačně pozitivní úlohu, ale dnes je potřeba pohled na tento žánr zásadně přehodnotit právě s ohledem na jeho jednoduchost a nenáročnost. Pokud církevní autority hodlají nadále toto jednoduché a nenáročné umění preferovat na úkor skutečných estetických hodnot s úmyslem „přitáhnout nejširší vrstvy lidí“, pomyslně a téměř jistě i neúmyslně tak zdvihají z prachu proletářskou bojovou korouhev, jejíž symbolika mladé generaci už neříká to, co říkala nám a všem, kteří před listopadem riskovali konflikty se zákony při tajných bohoslužbách, v tajných společenstvích nebo v podzemní církvi. Nebylo by lepší této korouhvi vyhradit čestné a důstojné místo v pomyslném „muzeu dějin církve“ u nás a vrátit se ke skutečným kořenům?

Vyvstává zde pak otázka, kde tyto skutečné kořeny hledat v oboru liturgické hudby. Abychom to alespoň tušili, měli bychom si opravdu přečíst alespoň Konstituci o posvátné liturgii (Sacrosanctum concilium) a Motu proprio Pia X. o posvátné hudbě. Rozhodně by si pak tyto dokumenty měli přečíst všichni ti, kdo chtějí na toto téma diskutovat.

„Rytmické písně“, z nichž mnohé byly převzaty do zpěvníku „Hosana“, totiž dnes už vůbec nejsou moderní! Nepřinášejí vůbec nic nového ani zajímavého a po třiceti letech to už začíná být pořádně „obnošené prádlo“. Z hlediska umělecké hodnoty jde o tuctové spotřební zboží, podobně jako trička potištěná dojemnými a po výtvarné stránce často velmi nevydařenými obrázky náboženských motivů, zakoupená ve stánku na parkovišti kteréhokoliv poutního místa vedle nanuků, cukrové vaty a svíček. Modernost je vlastně protikladem nadčasovosti. Pomine-li doba, v níž je něco moderní, pak jsou dvě možnosti – artefakt se stává vzhledem k hodnotě nadčasovým, nebo upadne v zapomenutí. Postavíme-li vedle kostela stánek na poutní suvenýry a porovnáme-li modernost a nadčasovost obou objektů, není snad potřeba další diskuse.

Jsem přesvědčen, že pro veškeré liturgické úkony (obecně) by mělo být používáno jen to nejhodnotnější a nejkvalitnější umění, kterého je člověk schopen. Ano, jinak tomu bude v lese na táboře skautů, jinak tomu bude ve venkovském kostele bez varhaníka, jinak v katedrále.

-RR-